EVROPA BY MĚLA PŘESTAT NAHLÍŽET NA CHOV HOSPODÁŘSKÝCH ZVÍŘAT POUZE Z HLEDISKA KLIMATU

Nová evropská strategie pro živočišnou výrobu představuje zásadní změnu přístupu: ne tím, že by popírala dopad chovu hospodářských zvířat na životní prostředí, ale tím, že uznává, že jeho hodnotu pro Evropu nelze měřit pouze v tunách ekvivalentu CO₂.

Evropská debata o chovu hospodářských zvířat se po léta soustředila především na otázku: „Do jaké míry chov hospodářských zvířat znečišťuje životní prostředí?“ S první strategií EU pro chov hospodářských zvířat, která byla představena 7. července 2026, však Evropská komise uznává, že tento pohled nestačí k tomu, aby určil budoucnost tohoto odvětví.

Chov hospodářských zvířat je dnes považován za strategickou součást evropského potravinového systému, která souvisí nejen s udržitelností, ale také s potravinovou bezpečností, strategickou autonomií, konkurenceschopností, zaměstnaností, venkovskými oblastmi, biologickou rozmanitostí, krajinou, odolností a bioekonomikou. To vyvolává širší a záměrně provokativní otázku: o co by Evropa přišla, kdyby byl chov hospodářských zvířat drasticky omezen nebo zmizel z významné části jejího území? Jedná se o zásadní otázku, pokud chceme k udržitelnosti přistupovat skutečně komplexně.

Od otázky „kolik emisí produkuje?“ k otázce „co všechno produkuje?“

Zemědělský systém nelze posuzovat pouze na základě jediného ukazatele. Chov hospodářských zvířat přináší nejen maso, mléko, vejce a další potraviny bohaté na živiny, ale také vytváří ekonomickou hodnotu, pracovní místa a plní územní funkce, které nelze redukovat pouze na bilanci emisí. Údaje Komise potvrzují jeho význam: přibližně 4 miliony zemědělských podniků, 7 milionů pracovních míst a roční obrat ve výši 400 miliard eur, což představuje téměř 40 % evropské přidané hodnoty v zemědělství. V roce 2025 dosáhl vývoz živočišných produktů přibližně 53 miliard EUR, zatímco dovoz činil 16 miliard EUR. Za těmito čísly se skrývá komplexní hodnotový řetězec zahrnující zemědělské podniky, zpracování, výrobu krmiv, veterinární služby, dopravu, potravinářský průmysl, výzkum a obchod, který podporuje celé místní ekonomiky. Z tohoto důvodu by omezení chovu hospodářských zvířat mělo nejen důsledky pro produkci, ale mohlo by také oslabit ekonomickou a sociální strukturu mnoha venkovských oblastí.

Chov hospodářských zvířat jako součást infrastruktury zajišťující potravinovou bezpečnost

Jedním z nejvýznamnějších aspektů nové evropské strategie je potravinová bezpečnost. Odolný potravinový systém se nemůže spoléhat výhradně na rostlinnou výrobu, protože chov hospodářských zvířat umožňuje přeměnit zdroje, které lidé nemohou přímo konzumovat, na potraviny. Podle studie provedené výzkumníky FAO a zveřejněné v časopise v rámci série „Global Food Security“ není přibližně 86 % krmiva určeného pro hospodářská zvířata vhodné k lidské spotřebě, zatímco 57 % půdy využívané k pastvě není vhodné pro pěstování plodin. Z tohoto důvodu je pouhé tvrzení, že zvířata „soutěží s lidmi o potravu“, příliš zjednodušující. Prostřednictvím píce, vedlejších produktů a nepoživatelné biomasy může chov hospodářských zvířat přeměnit jinak nepoužitelné zdroje na potraviny s vysokou nutriční hodnotou. Vztah mezi chovem hospodářských zvířat, krmivem, půdou a pozemky je proto třeba posuzovat případ od případu s přihlédnutím k charakteristikám různých produkčních systémů.

Úloha chovu hospodářských zvířat je obzvláště zřejmá v horských, kopcovitých a okrajových oblastech, kde může být pěstování obilovin či jiných plodin obtížné nebo nemožné a pastva často představuje jeden z mála způsobů, jak půdu využít pro zemědělské účely. Pastva hraje také roli při péči o krajinu a ochraně určitých biotopů, neboť v některých případech pomáhá udržovat otevřené travnaté plochy a pastviny a omezovat šíření keřů.

Vztah k biologické rozmanitosti a životnímu prostředí však závisí na správném hospodaření, pastvinném tlaku a charakteristikách daného území. Je proto nutné překročit rámec debaty „chov hospodářských zvířat ano, nebo ne“ a ptát se, jaký typ chovu se nejlépe hodí pro jednotlivá území, s jakými postupy, hustotami osazení a cíli, a zároveň se vyvarovat politik, které penalizují extenzivní systémy, jejichž územní funkce je obtížné nahradit.

Od hnoje k cirkulární bioekonomice

Hnůj je dalším příkladem toho, proč je posuzování chovu hospodářských zvířat výhradně z hlediska emisí zjednodušující. Při správném nakládání s ním může do půdy vracet dusík, fosfor, draslík a organickou hmotu, čímž podporuje úrodnost půdy a snižuje závislost na minerálních hnojivech. Evropská komise v rámci přístupu založeného na oběhovém hospodářství podporuje zpětné získávání živin a používání hnojiv získaných ze zpracování hnoje, jako je například RENURE.

Tento pohled zasazuje chov hospodářských zvířat do širšího kontextu bioekonomiky, v níž lze hnůj, biomasu a vedlejší produkty využít také k výrobě energie a dalších materiálů. Chov hospodářských zvířat se tak stává nedílnou součástí propojeného systému zahrnujícího zemědělství, úrodnost půdy, produkci krmiv, energetiku, potravinářský průmysl, zaměstnanost ve venkovských oblastech a inovace. Jeho hodnota se proto plně projeví teprve tehdy, když se uvažuje o celém zemědělsko-potravinářském systému, nikoli o jeho jednotlivé složce.

Strategická autonomie a závislost na dovozech

Další strategickou otázkou je závislost Evropy na zemědělských vstupech z mimo EU, zejména na zdrojích bílkovin používaných v krmivech pro zvířata. Podle Komise se 74 % vysokobílkovinných olejnatých šrotů a bílkovinných plodin používaných v EU dováží. Řešením není omezit chov hospodářských zvířat, ale posílit evropskou produkci rostlinných bílkovin, diverzifikovat zdroje, rozvíjet místní zásobování krmivy a lépe propojit rostlinnou a živočišnou výrobu, jak to předpokládá i Akční plán pro bílkoviny. Snížení evropské živočišné výroby, doprovázené nárůstem dovozu, by mohlo přesunout výrobu a s ní spojené environmentální tlaky mimo EU, aniž by to přineslo skutečný globální přínos pro klima, a zároveň by zvýšilo závislost Evropy na zahraničních dodavatelských řetězcích.

Kdyby došlo k drastickému omezení chovu hospodářských zvířat v Evropě, důsledky by sahaly daleko za pouhé snížení produkce potravin živočišného původu. Mohlo by to mít dopad na pracovní místa, ekonomickou hodnotu, venkovské komunity, hospodaření s pastvinami a živinami i na schopnost zhodnocovat biomasu a vedlejší produkty. Právě proto strategie EU pro chov hospodářských zvířat směřuje k odlišnému přístupu: k lepší produkci prostřednictvím inovací, digitalizace, genetiky, efektivnější výživy zvířat, hospodaření s živinami, přizpůsobení se změně klimatu, evropských rostlinných bílkovin, oběhového hospodářství a zlepšení dobrých životních podmínek zvířat. Udržitelnost proto nelze měřit pouze na základě emisí.

• Jaká je hlavní změna, kterou přináší strategie EU pro živočišnou výrobu?

Strategie EU pro chov hospodářských zvířat přesahuje pouhé posouzení z hlediska klimatu a uznává úlohu chovu hospodářských zvířat v oblasti potravinové bezpečnosti, venkovského hospodářství, biologické rozmanitosti, odolnosti a strategické autonomie.

• Proč je chov hospodářských zvířat důležitý pro evropskou potravinovou bezpečnost?

Evropský chov hospodářských zvířat přeměňuje krmivo, vedlejší produkty a další zdroje nevhodné pro lidskou spotřebu na výživné potraviny a zároveň využívá pastviny a půdu nevhodnou pro pěstování plodin.

• Jak chov hospodářských zvířat přispívá k oběhovému biohospodářství?

Chov hospodářských zvířat poskytuje hnůj a další vedlejší produkty, které mohou vracet živiny do půdy, snižovat závislost na minerálních hnojivech a podporovat cirkulárnější evropský zemědělsko-potravinářský systém.

• Požaduje strategie EU omezení chovu hospodářských zvířat?

Ne. Zaměřuje se spíše na lepší produkci prostřednictvím inovací, zvýšení efektivity, evropských rostlinných bílkovin, přizpůsobení se změně klimatu, cirkulárního přístupu a vyššího dobrého životního prostředí zvířat, než na pouhé snížení produkce.