ZA HRANICEMI „UHLÍKOVÉHO TUNELOVÉHO VIDĚNÍ“: DEBATA O MASE A UDRŽITELNOSTI SI ZASLOUŽÍ VĚTŠÍ VĚDECKOU POCTIVOST

Snížení spotřeby masa klimatickou krizi nevyřeší. To je závěr vyplývající z nové studie, která vyzývá k překonání úzkého a ideologického pohledu, tzv. „uhlíkového tunelového vidění“, a k přístupu k udržitelnosti z širšího vědeckého úhlu pohledu.

Chov hospodářských zvířat je často vykreslován jako jeden z hlavních zdrojů emisí skleníkových plynů , přičemž jako primární řešení environmentálních problémů se často navrhuje omezení konzumace masa a potravin živočišného původu. Ve skutečnosti je tato problematika mnohem složitější a zaslouží si, aby byla řešena bez zjednodušování. Právě na to se zaměřuje nový přehledový článek publikovaný v časopise *Food Science of Animal Resources*, který vybízí k vědecky podloženější diskusi o udržitelnosti. Mezi autory patří mezinárodně uznávaní odborníci, jako jsou Frédéric Leroy, Ty Beal a Frank Mitloehner. Kritizují takzvaný „Carbon Tunnel Vision“ (úzký tunelový pohled na uhlíkovou stopu), tedy pohled, který omezuje udržitelnost potravin pouze na emise skleníkových plynů a přitom ignoruje mnoho dalších relevantních aspektů.

Skutečný podíl chovu hospodářských zvířat na globálních emisích

Jedním z ústředních bodů této studie je rozpor mezi vnímáním veřejnosti a skutečnými údaji. V mediálních kampaních a na sociálních sítích se často šíří extrémně zveličená tvrzení o dopadu chovu hospodářských zvířat na životní prostředí. Někteří aktivisté dokonce naznačují, že více než 50 % celosvětových emisí pochází z živočišné výroby. Novější a autoritativní odhady však ukazují, že globální sektor chovu hospodářských zvířat se podílí přibližně 12 % na celkových antropogenních emisích skleníkových plynů. Odhaduje se, že západní systémy chovu hospodářských zvířat, včetně těch v Evropě, Severní Americe, Austrálii a na Novém Zélandu, představují pouze 2,6 % celosvětových emisí. V případě samotné Evropské unie tento podíl klesá na zhruba 1 %. Tato čísla výrazně zpochybňují představu, že západní chov hospodářských zvířat je hlavním faktorem způsobujícím změnu klimatu.

Autoři rovněž zdůrazňují, že mezi jednotlivými produkčními systémy existují obrovské rozdíly. Jeden kilogram hovězího masa vyprodukovaného v Evropě nebo Severní Americe způsobuje výrazně nižší emise než hovězí maso vyprodukované v méně efektivních systémech, jaké se vyskytují v některých částech subsaharské Afriky nebo jižní Asie. Obecné hovoření o „masu“ nebo „chovu hospodářských zvířat“ bez rozlišení mezi jednotlivými produkčními modely je proto z vědeckého hlediska zavádějící.

Snížení spotřeby masa má omezený vliv na osobní uhlíkovou stopu

Tato studie zdůrazňuje, že v západních zemích snižuje omezení spotřeby masa celkovou uhlíkovou stopu jednotlivce obecně pouze o přibližně 1–6 %, což potvrzuje, že dopad stravy na klima je menší než dopad mnoha jiných odvětví. Konkrétně by plně veganská strava ve Spojených státech snížila celostátní emise skleníkových plynů o méně než 3 %, což naznačuje, že samotné změny ve stravování mají relativně skromný dopad ve srovnání s emisemi z širšího ekonomického systému. V západních společnostech činí průměrná roční uhlíková stopa přibližně 9–15 tun ekvivalentu CO₂ na osobu, přičemž podíl potravin činí pouze asi 1,5–2 tuny. Zbytek pochází především z dopravy, bydlení, spotřeby energie, zboží a služeb.

Studie rovněž poukazuje na to, že nahrazování potravin není z hlediska životního prostředí „neutrální“. Nahrazení potravin živočišného původu často vyžaduje zvýšené používání hnojiv, změny ve využívání půdy a vyšší emise ze zemědělství, což může snížit očekávaný čistý přínos pro životní prostředí. Pro srovnání: život bez auta může snížit emise přibližně o 1,0–5,3 tuny CO₂e ročně, což je mnohem více než při vyloučení masa ze stravy. Pro srovnání: jediný mezikontinentální let může vyprodukovat mezi 0,7 a 2,8 tuny CO₂e, což odpovídá „úsporám“ v oblasti stravy za několik let. Podle autorů hrozí, že klimatické politiky zaměřené téměř výlučně na stravu budou neúčinné, pokud nebudou doprovázeny opatřeními zaměřenými na energetické systémy, dopravu a infrastrukturu, které zůstávají dominantními zdroji emisí v bohatých zemích.

„Alternativní bílkoviny“ nemusí být nutně lepší

Recenze tvrdí, že environmentální hodnocení potravin se často zaměřuje téměř výlučně na kalorie nebo množství bílkovin, zatímco opomíjí důležité faktory, jako je biologická dostupnost živin, kvalita bílkovin a nutriční hustota. Potraviny živočišného původu poskytují živiny s vysokou biologickou dostupností, včetně vitamínu B12, hemového železa, zinku, vápníku, selenu a esenciálních aminokyselin. Autoři varují, že velmi restriktivní strava může zvýšit riziko nutričních nedostatků, zejména u zranitelných skupin, jako jsou děti, těhotné ženy, ženy v reprodukčním věku a senioři.

Studie se rovněž zabývá takzvanými „alternativními bílkovinami“, včetně rostlinných hamburgerů, náhražek masa, laboratorně pěstovaných tkání a izolovaných bílkovin, a varuje před příliš zjednodušujícími předpoklady. Tyto produkty nemají vždy tak nízký dopad na životní prostředí, jak se často tvrdí, protože jejich výroba často závisí na složitých, energeticky náročných průmyslových procesech. Navíc mají některé rostlinné alternativy nižší nutriční kvalitu než tradiční živočišné potraviny, zejména pokud jde o kvalitu bílkovin a biologickou dostupnost mikroživin. Přehled rovněž poukazuje na to, že mnoho průmyslově vyráběných rostlinných náhražek masa spadá do kategorie ultra-zpracovaných potravin, které jsou spojovány s negativními dopady na zdraví. Z tohoto důvodu autoři tvrdí, že hodnocení udržitelnosti potravin by mělo zohledňovat nejen emise do životního prostředí, ale také celkovou nutriční hodnotu a míru průmyslového zpracování.

„Maso“ vypěstované v laboratoři by mohlo mít větší dopad než konvenční chov hospodářských zvířat

Tato studie se zvláště kriticky vyjadřuje k laboratorně pěstovaným tkáním imitujícím maso. Některé modely citované v článku naznačují, že pokud by se tyto tkáně vyráběly s využitím energetických systémů, které nejsou plně dekarbonizované, mohly by jeho emise být srovnatelné s emisemi některých konvenčních systémů chovu hospodářských zvířat, nebo dokonce vyšší. Článek uvádí odhady pro laboratorně pěstované tkáně v průměru kolem 7 kg CO₂e na kilogram produktu, přičemž rozmezí je velmi široké, přibližně 3–25 kg CO₂e/kg. Ve srovnání s konvenčními systémy chovu hospodářských zvířat se u drůbeže emise obecně pohybují v rozmezí 2 až 7 kg CO₂e/kg, zatímco u vepřového masa je to 3 až 11 kg CO₂e/kg. To znamená, že laboratorně pěstované tkáně nemusí nutně představovat jasnou environmentální výhodu a často se jejich emise překrývají s emisemi konvenčních systémů.

Jedna studie citovaná v přehledu dokonce odhaduje, že při zohlednění všech průmyslových procesů nezbytných pro výrobu ve velkém měřítku by emise z laboratorně pěstovaných tkání imitujících maso mohly být 4 až 25krát vyšší než emise z konvenční produkce hovězího masa. Z tohoto důvodu autoři vyzývají k opatrnosti při hodnocení těchto technologií a zdůrazňují nutnost zohlednit nejen jejich teoretický potenciál, ale také skutečné průmyslové, ekonomické a energetické podmínky nezbytné pro výrobu ve velkém měřítku.

Úloha pastvin a sekvestrace uhlíku

Zpráva poukazuje na to, že mnoho environmentálních analýz se zaměřuje především na emise pocházející ze zvířat, zatímco opomíjí ekologickou roli pastvin při sekvestraci uhlíku a udržování zdraví půdy. Pastviny pokrývají téměř 50 % povrchu Země a ukládají přibližně 10–30 % organického uhlíku v půdě na planetě. Dobře spravované systémy pastvy, jako je rotační a regenerativní pastva, mohou podporovat akumulaci uhlíku v půdě prostřednictvím interakce mezi zvířaty, vegetací, kořenovými systémy a půdní mikrobiologií. Podle citovaných studií mohou zlepšené pastviny vázat přibližně 0,1–0,6 tuny uhlíku na hektar ročně, zatímco adaptivní systémy rotačního pastvu mohou dosáhnout přibližně 2–3 tun na hektar ročně, přičemž v extrémních případech lze při obnově degradované půdy dosáhnout až 8 tun na hektar.

Některé postupy regenerativního hospodaření mohou rovněž zvýšit nosnost pastvin o 30–50 % a zároveň zlepšit funkčnost ekosystému. Autoři uznávají, že potenciál sekvestrace se značně liší v závislosti na klimatu, typu půdy, ekosystému a způsobech hospodaření a že jsou stále zapotřebí dlouhodobé studie k určení, do jaké míry mohou tyto systémy kompenzovat emise z chovu hospodářských zvířat. Nicméně tvrdí, že ignorování ekologické role pastvin vede k neúplným a potenciálně zavádějícím závěrům.

Metan z chovu skotu není totéž jako CO₂ z fosilních paliv

Zpráva zdůrazňuje, že metan produkovaný přežvýkavci se chová odlišně od CO₂ pocházejícího z fosilních paliv. Zatímco CO₂ z uhlí, ropy a zemního plynu se v atmosféře hromadí po staletí, biogenní metan má v atmosféře mnohem kratší životnost, i když má silnější krátkodobý oteplovací účinek. Z tohoto důvodu autoři diskutují o alternativních klimatických ukazatelích, jako je GWP*, který hodnotí metan odlišně od tradičního ukazatele GWP100, který se v současné době používá ve většině klimatických politik. Podle této studie může GWP100 nadhodnocovat dlouhodobý oteplovací dopad metanu z chovu hospodářských zvířat tím, že s ním zachází příliš podobně jako s CO₂ z fosilních paliv.

Článek uvádí, že průběžné každoroční snižování emisí metanu o přibližně 0,3 % by teoreticky mohlo stabilizovat dopad chovu hospodářských zvířat na klima. Některé citované studie rovněž ukazují, že při použití ukazatele GWP* a zohlednění sekvestrace uhlíku na pastvinách se určité systémy chovu ovcí na Novém Zélandu a v Austrálii přibližují klimatické neutralitě nebo dokonce dosahují čistě negativní klimatické stopy, což znamená, že mohou absorbovat více skleníkových plynů, než kolik jich vypouštějí.

Udržitelnosti nelze dosáhnout pomocí zjednodušujících nebo extrémních opatření

Autoři varují, že řešení udržitelnosti potravin prostřednictvím drastických opatření namířených proti chovu hospodářských zvířat by mohlo mít nezamýšlené ekonomické, sociální a environmentální důsledky. Daně na maso, nucené snižování stavů stád nebo plošná omezení stravy neberou v úvahu zásadní rozdíly v zemědělství, ekologii, kultuře a ekonomice napříč globálními potravinovými systémy. Přehled zdůrazňuje riziko „úniku uhlíku“, tedy přesunu výroby do zemí s nižšími environmentálními standardy a méně efektivními systémy, což by mohlo globální emise spíše zvýšit než snížit. Mezi další možné vedlejší účinky patří opouštění venkova, ztráta biologické rozmanitosti v tradičních zemědělských krajinách, větší závislost na vysoce zpracovaných potravinách a obavy o výživu spojené s příliš restriktivními stravovacími strategiemi.

Autoři naopak prosazují pragmatičtější, vědecky podložený přístup zaměřený na zvyšování efektivity produkce, integraci rostlinné a živočišné výroby, rozvoj agroekologických a silvopastorálních systémů, snižování plýtvání potravinami a zhodnocování zemědělských vedlejších produktů. Technologické inovace jsou rovněž prezentovány jako klíčový nástroj ke snižování emisí, aniž by byla ohrožena potravinová bezpečnost, nutriční kvalita či ekonomická stabilita venkovských komunit. Závěrečným poselstvím této přehledové studie je, že udržitelnost potravin nelze redukovat na jediný parametr nebo na zjednodušující slogany typu „maso versus bez masa“. Emise, výživa, biologická rozmanitost, úrodnost půdy, lidské zdraví i venkovské ekonomiky vyžadují vyvážené vědecké posouzení. Autoři proto vyzývají k překonání toho, co popisují jako „uhlíkovou tunelovou vizi“ – tedy nadměrně úzkého zaměření výhradně na emise – a k přechodu k komplexnějšímu chápání potravinových systémů a udržitelnosti.