CO JE TO "KONVENČNÍ ZEMĚDĚLSTVÍ"?

Co znamená „konvenční zemědělství“? Má vůbec smysl používat tento nedefinovaný termín v debatě o budoucnosti zemědělství, když se diskutuje o výrobních přístupech a udržitelnosti? V návaznosti na článek nedávno zveřejněný na serveru Science Direct jsme si řekli, že se podíváme na význam tohoto termínu hojně používaného k popisu nesmírné rozmanitosti v rámci zemědělství.

Přídavné jméno „konvenční“ se obvykle používá pro označení „tradičních“ zemědělských a chovatelských postupů v kontrastu s „alternativními“. Tyto rozdíly vyplývají ze skutečnosti, že zemědělství čelí kriticky důležitým výzvám. Vědecká komunita a společnost se proto snaží najít různé způsoby klasifikace zemědělských systémů. Často se přitom používají zjednodušující pojmy, které mají přitáhnout pozornost veřejnosti.

Odborná literatura se snaží klasifikovat, kategorizovat a pojmenovat rozmanitost typů, systémů a forem zemědělství. Různá zemědělství jsou například řazena podle intenzity využití půdy, různých systémů pěstování plodin nebo používání určitých postupů, jako je například obdělávání půdy. Oxford English Dictionary a Merriam-Webster Dictionary naznačují, že slovo „konvenční“ může mít různé významy: „Obecná dohoda nebo porozumění tomu, jak se může nebo má zemědělství provádět; běžné nebo obvyklé zemědělství; zemědělství, které se vymyká vymezené kategorii“. Například pokud se pojem „konvenční zemědělství“ používá na úrovni zemědělských systémů, může se vztahovat na farmy, které nesplnily normy pro certifikaci ekologického zemědělství. Přídavné jméno „konvenční“ je od 20. století spojováno s podstatným jménem „zemědělství“. Frekvence tohoto výrazu začala výrazně stoupat v 60. letech 20. století, kdy se v USA začalo šířit ekologické hnutí (obrázek č. 1).

Po roce 2000 se v článcích ve vědeckých časopisech stále častěji objevuje pojem „konvenční zemědělství“ (obrázek č. 2). Nedávno publikované články mají tendenci vychvalovat přednosti „regenerativního zemědělství“ srovnáváním s „konvenčním“, přičemž často zdůrazňují vlastnosti a negativní aspekty konvenčního zemědělství.

Vzhledem ke značným rozdílům v základních charakteristikách, jako je velikost zemědělských podniků a jejich vzájemné vztahy, nemá smysl nadále omezovat „konvenční“ postupy na několik málo aspektů, jako je například používání vstupů.

Tento způsob vnímání může být nesprávný a intelektuálně nepoctivý jak pro zemědělství, tak pro zootechniku, a nepomůže posílení udržitelnosti. Důvodem je vysoká míra agroekologické rozmanitosti a různorodost historických, sociokulturních, technologických, ekonomických a politických souvislostí, kterými jsou všechna hospodářská zvířata a zemědělství obklopena. Alternativní postupy podporující biodiverzitu paradoxně popírají nesmírnou rozmanitost, která je pro živočišnou výrobu a zemědělství charakteristická. To brání podpoře udržitelnějšího zemědělství, zajišťování potravinového zabezpečení i zlepšování zdraví půdy.

Například konvenční chov hospodářských zvířat je obvykle hodnocen negativně ve srovnání s alternativními formami, jako jsou „extenzivní“ nebo „venkovní“ farmy. Tradiční farmy jsou ale díky technologickým inovacím udržitelnější. Tyto typy farem se dnes oproti minulosti výrazně změnily. Chov probíhá v uzavřeném prostředí, jako jsou uzavřené nebo otevřené stáje, které umožňují větší kontrolu zdraví zvířat. Díky technologiím je vše pod přesnou a automatizovanou kontrolou. Existuje například možnost přesného krmení každého jednotlivého zvířete podle jeho aktuálních potřeb, což snižuje množství odpadu. Tím se zvyšuje efektivita, dobré životní podmínky zvířat a udržitelnost.

I když postupy ekologického zemědělství, jako je venkovní chov a pastva, vytvářejí dojem menšího vykořisťování a lepšího zacházení se zvířaty, není to vždy pravda. Nelze prokázat, že zvířata chovaná venku, která mají jistě k dispozici více prostoru, jsou na tom lépe než zvířata chovaná v uzavřených stájích. Výhoda většího prostoru kontrastuje s dalšími nevýhodami souvisejícími s menší kontrolou nad zvířetem. Jedná se například o sníženou možnost vyléčení z nemocí a parazitů, vysoké vystavení nepříznivému počasí a predátorům a možnou nedostatečnou dostupnost krmiva a vody v kvantitativním i kvalitativním smyslu.

Oba způsoby chovu mají své klady i zápory a není správné říkat, že jeden je špatný a druhý správný. Mezi oběma metodami existuje střední cesta, kompromis, kterého je třeba dosáhnout s využitím poznatků a výsledků vědeckého výzkumu. Evropské chovatelství investuje do „precizního zemědělství“, tedy do toho, aby se určitým způsobem dbalo na skutečné potřeby zvířat. To je správná cesta k udržitelnosti.

Z tohoto důvodu by zavádějící přívlastky neměly mít místo ani ve veřejné diskusi o budoucnosti zemědělství, ani ve vědecké literatuře. Rámcování výzkumu a politiky kolem relativní nadřazenosti jakéhokoli „alternativního zemědělství“, jako je například ekologická produkce, upevňuje mentalitu namísto toho, aby se uvažovalo o tom, kde a jak může každý typ systému hospodaření přispět k udržitelnějšímu zemědělství.