UZAVŘENÉ VNITŘNÍ CHOVY NEZNAMENAJÍ AUTOMATICKY ŠPATNÉ ŽIVOTNÍ PODMÍNKY ZVÍŘAT.
Přirozené chování, jeden z prvků uvedených v pěti svobodách dobrých životních podmínek zvířat, je stále více polarizujícím bodem v debatách o tom, co představuje dobré životní podmínky hospodářských zvířat. V rozporu s tím, co se někomu může zdát logické, nemusí být to, co je přirozené, vždy dobré pro welfare.
Polarizované rozhovory o používání klecí v zemědělství se často zaměřují na to, zda by se farmy měly přizpůsobit zvířatům, nebo naopak. Na jedné straně debaty stojí skupiny bojující za práva zvířat, které se domnívají, že dobré životní podmínky zvířat mohou být dodrženy pouze v systémech volného ustájení, protože pouze systémy volného ustájení mohou vyhovovat přirozenému chování.
Ačkoli je přirozené chování důležité pro dobré životní podmínky zvířat, je znepokojující omezovat něco tak složitého, jako jsou dobré životní podmínky zvířat, na zjednodušené pojmy typu „volný výběh je dobrý, uzavřený chov je špatný“. Nesmíme zapomínat, že přirozené chování zvířat zahrnuje i takové instinkty, jako je vyjadřování dominance.
Hierarchická povaha nosnic je například přímým důvodem, proč je úmrtnost v systémech volného chovu dvakrát vyšší než v obohacených klecích. Pro zvíře, které může být volně klováno dominantními zvířaty ve stádě, nemusí systém volného ustájení nutně přispět k zajištění dobrých životních podmínek zvířat. To je příklad toho, proč zjednodušené přístupy k dobrým životním podmínkám zvířat, které možná vycházejí z našich lidských myšlenek a pocitů, mohou úroveň dobrých životních podmínek zvířat spíše snižovat než zlepšovat.
Volný chov není nejlepší podle definice, ale jen proto, že slovo „volný“ rezonuje téměř u každého, jak říká přední světová vědkyně v oblasti dobrých životních podmínek zvířat Marian Stamp Dawkins. Místo toho říká, že naším vodítkem pro dobré životní podmínky zvířat jsou poznatky, které nám může poskytnout výzkum v oblasti dobrých životních podmínek zvířat. „Chtějí zvířata v zajetí dělat všechny věci, které dělají jejich volně žijící protějšky, nebo je pro ně výhodnější dostatek potravy, aniž by ji musela lovit? Spojení mezi „přirozeným“ a „dobrým“ welfare se stává něčím, co je třeba zjistit na základě faktů při pohledu na samotná zvířata, nikoliv pouze na základě romantických předpokladů o tom, jaký by mohl být život ve volné přírodě.
Velmi dobré vědecké poznatky o preferencích zvířat mohou přinést tzv. testy volby, při nichž se měří motivace zvířat k různým zdrojům prostřednictvím zátěže, kterou jsou ochotna podstoupit, aby se ke zdroji dostala. Takové testy dokumentovaly vysokou důležitost prachové koupele pro slepice a stavění hnízda pro norky, což jsou chování, která se vyskytují u divokých protějšků domestikovaných druhů. Stejný druh testů však doložil, že přístup k vodě ke koupání není pro norky chované v chovech nijak zvlášť důležitý, což ukazuje, že v míře, v jaké se můžete zeptat samotných zvířat, může být přirozené chování jak důležité, tak nedůležité.
Používání klecí nebo jiných technik dočasného uzavření v chovech je dnes v Evropě žhavým tématem a tato emocionálně vypjatá debata se dostala i do revize právních předpisů EU o dobrých životních podmínkách zvířat. Rozhovory o používání klecí, volném pohybu a právu zvířat na vlastní život se nadále soustředí na velmi osobní lidské názory a hodnoty. Tyto hodnoty jsou sice legitimní, ale nenabízejí žádné objektivní úvahy o definici dobrých životních podmínek zvířat založené na realitě specifické pro jednotlivé druhy a hospodářské systémy a na vědeckých poznatcích.
Vezměme si například porodní boxy pro prasnice. Mohou nám připadat nepohodlné, ale jsou určeny k ochraně selat. Dočasné uzavření v bednách zabraňuje tomu, aby prasnice na selata omylem lehla, což by jinak mohlo přirozeně nastat a vést k úhynu selat.
Přetrvávající používání chovu některých druhů v Evropě však neznamená, že zemědělci nejsou ochotni provést změny, pokud jsou podloženy nejnovějšími vědeckými poznatky a pokud jsou prakticky i finančně proveditelné.
Například evropský sektor vodního ptactva změnil veškeré své vybavení v reakci na doporučení Rady Evropy ze dne 22. června 1999. Všechny individuální klece – épinettes – byly nahrazeny kolektivními klecemi, které umožňují kachnám a husám stát v normálním postoji, bez obtíží se otáčet, mávat křídly a provádět běžné pohyby při krmení a pití. Tento systém ustájení splňuje požadavky na dobré životní podmínky zvířat, hygienické imperativy a ergonomii práce chovatele při současném dosažení vynikající produkce. Způsob, jakým se dosahuje nebo dodržuje welfare zvířat, není v reálném světě tak černobílý. Vedle možností je třeba dobře prozkoumat i omezení. A měla by to být záležitost vědy, nikoliv emocí.