JSOU LABORATORNĚ PĚSTOVANÉ TKÁNĚ IMITUJÍCÍ MASO LEPŠÍ PRO ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ?
Konzumace „náhražek masa“ je věcí osobní volby, spotřebitel však musí být dobře informován o jejich vlastnostech a výrobních postupech. Z hlediska dopadu na životní prostředí však na základě v současnosti dostupných údajů nepředstavuje výroba in vitro ve srovnání se skutečným masem žádnou ekologickou výhodu.
Výbor se EFSA začal hlouběji zabývat hodnocením rizik laboratorně pěstovaných tkání imitujících maso na lidské zdraví s ohledem na současný stav a vyhlídky v EU. Výroba „masa“ bez zvířat je dlouhodobým přáním některých skupin lidí – již Churchill ve 30. letech 20. století uvažoval o tom, že by v budoucnu mohly být podobné proteiny dostupné. Realita za touto utopií však nemusí být nutně taková, jakou by Churchill očekával.
„Maso“ vypěstované v laboratoři, kultivované „maso“ a „maso“ in vitro (IVM) jsou různé výrazy, které začaly získávat na popularitě v roce 2013 poté, co Mark Post z Utrechtské univerzity vyrobil a ochutnal první „hamburger“ z kmenových buněk na světě. Od té doby jsou laboratorně pěstované tkáně imitující maso prezentovány v obecných médiích jako jeden z nejslibnějších alternativních zdrojů „masa“, který řeší otázky welfare zvířat a bezpečnosti potravin a zároveň chrání životní prostředí.
Tato alternativa ke konvenčnímu masu přilákala obrovské investice, zejména od známých digitálně-technologických společností, které nyní sázejí na rychlé rozšíření těchto produktů na trhu na úkor tradiční živočišné výroby. Při pohledu na akademické publikace se však zdá, že vědecká komunita je k vývoji „masa“ in vitro skeptičtější než média.
Podle definice Marka Posta pochází laboratorně pěstované tkáně imitující maso z tkání a buněk pěstovaných v laboratorních podmínkách, nikoliv v živém organismu. Ve skutečnosti je maso in vitro shluk svalových buněk odebraných ze zvířete, které se množí v Petriho miskách s kultivačním médiem dostatečně bohatým na to, aby se buňky mohly množit.
I při použití nejmodernějších technik kultivační média stále potřebují hormony, růstové faktory, fetální telecí sérum, antibiotika nebo fungicidy pro vývoj buněk. Kvůli etickým problémům, které vyvolalo používání fetálního hovězího séra, se jej mnoho společností snažilo nahradit umělým sérem. Podle studie je však u těchto syntetických sér obtížné stanovit přesné koncentrace jednotlivých složek, které musí být dobře přizpůsobeny každému typu buňky a jejímu stádiu vývoje. Žádná z těchto syntetických alternativ nebyla představena a diskutována ve vědecké komunitě. Na základě těchto skutečností nelze laboratorně pěstované tkáně imitující maso považovat za „přírodní“ alternativu k chovu hospodářských zvířat v EU, který musí dodržovat přísné normy týkající se používání antibiotik a brání používání hormonů.
Takové výrobky ani nelze nazývat „masem“, protože některé důležité typy buněk, jako jsou nervy a adipocyty ve výrobku chybí – jedná se pouze o buněčnou kulturu. Není jasné, zda by výroba laboratorně pěstovaných tkání imitujících maso představovala klimaticky udržitelnější alternativu. Ne všichni jsou o ekologičnosti těchto výrobků tak přesvědčeni a někteří varují, že by tato technologie mohla přinést více škody než užitku. Podle komplexního přehledu studií o mase a bílkovinách, který vypracoval Mezinárodní panel expertů pro udržitelné potravinové systémy (IPES-Food), kultivované „maso“ spíše než výzvu systému „upevňuje nadvládu obřích potravinářských firem nad potravinovými systémy, standardizovanou stravu zpracovaných potravin a průmyslové dodavatelské řetězce, které škodí lidem i planetě“.
Trh s alternativními bílkovinami je nyní charakterizován obřími společnostmi, které vytvářejí takzvané „bílkovinné monopoly“, s několika významnými sponzory, jako jsou Bill Gates a Richard Branson, a významnými investicemi největších světových masokombinátů, včetně společností JBS, Cargill a Tyson. „Falešné „maso“ však planetu nezachrání,“ varoval Philip Howard, člen IPES-Food a hlavní autor zprávy, „přechod na falešné maso problémy našeho průmyslového potravinového systému ještě zhorší. Patří mezi ně závislost na fosilních palivech, průmyslové monokultury, znečištění, nezdravá strava a kontrola ze strany obrovských korporací,“ vysvětlil.
Klimatické dopady produkce laboratorně pěstovaných tkání imitujících maso budou záviset na tom, jaké dekarbonizované výroby energie lze dosáhnout, a na konkrétní ekologické stopě výroby.
Je zapotřebí podrobná a transparentní LCA skutečných systémů produkce kultivovaného „masa“. Na základě v současnosti dostupných údajů nepředstavuje tato produkce ve srovnání se skutečným masem žádnou environmentální výhodu. Dřívější studie ukázaly, že bioreaktory používané ke kultivaci buněk spotřebovávají velké množství energie s velmi vysokými emisemi CO2. V praxi laboratorně pěstované tkáně imitující maso zpočátku způsobuje nižší oteplování klimatu než chov hospodářských zvířat. Přesto tento rozdíl v dlouhodobém horizontu mizí, emise z farem jsou dokonce nižší, protože emise CH4 se na rozdíl od CO2 v atmosféře nehromadí.
Skutečnost, že laboratorně pěstované tkáně imitující maso jsou energeticky náročný proces a že se při něm používají sloučeniny a molekuly, které jsou pro hospodářská zvířata běžně nepřípustná, jako jsou růstové hormony a antibiotika, se často přehlíží. Vědci se domnívají, že uměle pěstované „maso“ může mít vysoký obsah bílkovin, ale stále panují velké obavy ohledně obsahu železa a vitaminu B12. Ve skutečnosti bude mít „maso“ in vitro nedostatek vitaminu B12, železa a mikroživin specifických pro skutečné maso, protože nebyla zavedena žádná technologie, která by dokázala věrně reprodukovat jeho nutriční obsah.
Ve všech těchto ohledech stále chybí spolehlivé vědecké argumenty. Neexistuje shoda ohledně zdravotních a výživových kvalit laboratorně pěstovaných tkání imitujících maso pro lidskou spotřebu a jeho možného nízkého dopadu na životní prostředí. Kromě toho zbývá vyřešit mnoho otázek týkajících se marketingu, legislativy, etiky a vnímání spotřebiteli. Výzkumy univerzit a veřejných výzkumných ústavů ukazují, že produkce in vitro nemá ve srovnání s konvenčním masem žádné významné ekonomické, nutriční, senzorické, environmentální, etické ani sociální výhody.
Kromě výživy a zdraví je jednou z výzev pro laboratorně pěstované tkáně imitující maso napodobit tradiční maso z hlediska senzorické kvality/chuti za přijatelnou cenu, aby se stalo přijatelným pro budoucí spotřebitele. V této souvislosti, bez ohledu na individuální vnímání, nelze „maso“ in vitro považovat za krátkodobou alternativu, protože bude muset čelit dlouhému a náročnému procesu přijetí spotřebiteli.
Diverzifikací zdrojů rostlinných a živočišných bílkovin a snížením potravinových ztrát a odpadů tak může vyváženější strava snížit hlad ve světě a dopad na životní prostředí účinněji než některé uměle vypěstované potraviny. Možná by bylo lepší zmírnit humbuk kolem bílkovin a více se zaměřit na celé potravinové systémy a komplexní potravinové politiky s využitím širších měřítek udržitelnosti a zaměřit se na demokratické a udržitelné potravinové systémy zakořeněné v regionech a lokalitách.