"ZAVEĎME EVROPSKOU DAŇ Z MASA" - 4 DŮVODY, PROČ JE TENTO NÁVRH ZJEDNODUŠUJÍCÍ A ZAVÁDĚJÍCÍ
Začátkem září Eric Lambin, jeden z hlavních vědeckých poradců Evropské komise, poskytl rozhovor pro Evropské vědecko-mediální centrum o své vizi udržitelné spotřeby potravin v EU. v tomto článku bylo řešeno několik zajímavých problémů, ale titulek byl zjevně zamýšlen jako senzacechtivý; „Profesor Lambin podporuje zavedení daně pro “těžké konzumenty červeného masa”“.
Nejde o nic nového, podobné návrhy se do evropských debat opakovaně vracejí. V roce 2020 přišla se stejnou myšlenkou nizozemská nevládní organizace Tapp Coalitie, která v kontextu strategie Farm to Fork navrhla podobná opatření, tedy zatížení masa vyššími daněmi, s cílem ovlivnit plány Evropské komise v oblasti přípravy revize evropských daňových pravidel, která Evropská komise plánuje předložit v roce 2024.
Mezitím jsme se však na základě zkušeností s implementací Farm to Fork poučili, že pouhé spuštění velkých kampaní v zemědělství s odvážnými hesly bez řádného vyhodnocení dopadů kampaní vede vždy do slepé uličky. Provedl Eric Lambin před takovým tvrzením hloubkovou studii EU na toto téma? Dopadová studie Evropského společného výzkumného střediska (JRC) o Farm to Fork napovídá, že možná k žádné hloubkové studii nedošlo (studie JRC nikdy nebyla oficiálně zveřejněna, Evropská komise dokonce tvrdí, že nikdy nebyla zpracována, a to i přesto, že unikla k některým evropským nevládním organizacím – studie totiž potvrzuje obavy spojované s výrazným propadem evropské zemědělsko-potravinářské produkce v souvislosti s implementací Farm to Fork).
Jaké jsou tedy čtyři hlavní obavy, hlavní důvody, proč jsou návrhy na zavedení vyšších daní na maso příliš zjednodušující a zavádějící?
Daně na výrobky každodenní spotřeby nikdy neměly příliš dobré výsledky.
Cílem daně z masa by bylo především odradit spotřebitele od nákupu masa a masných výrobků. Uvalování takových daní na potraviny každodenní spotřeby se z hlediska jejich účinnosti nikdy příliš neosvědčilo. Zdanění je ve srovnání s jinými politickými zásahy poměrně nevýrazným nástrojem a mezi zdaněním a změnou chování je často nepředvídatelný vztah. Maso je základní komoditou, poptávka po něm není pružná vůči výkyvům cen. Pro spotřebitele je jedinou skutečnou náhradou jednoho druhu masa… jiný druh masa. Taková je realita trhu, která vychází z hluboké a životně důležité potřeby člověka po tomto produktu. Vysoké zdanění masa by bylo považováno za nespravedlnost, která by třídám, jež se potýkají s finančními problémy, znemožnila přístup k výživné složce vyvážené stravy.
Daň z masa by rodinám s nízkými příjmy nepomohla vybrat si lepší potraviny. Ekonomové a výzkumníci[1] poukazují na to, že omezený výběr, kterému rodiny s nízkými příjmy již nyní čelí, často znamená, že na daň z produktů nemohou reagovat náhradou zdravějším výběrem potravin Vzhledem k tomu, že rostoucí životní náklady již nyní rodiny s nízkými příjmy nutí k levnějším zdrojům potravin s nízkým obsahem živin a vysokým obsahem kalorií, daň z masa tento nutriční rozdíl pouze prohloubí a znásobí míru obezity a cukrovky u těchto zranitelných skupin obyvatelstva [2]. Podle některých studií [3] budou spotřební daně pro domácnosti s nízkými příjmy mnohem „nákladnější“ a drastičtější, než pro jejich bohaté protějšky. Jak by v kontextu pokračující inflace nemohlo být takové opatření vnímáno jako dvojí trest pro ty, kteří jsou postiženi nejvíce?
Zastánci této daně mají řešení: přerozdělování! Část vybraných příjmů by měla sloužit k “udržitelnému výběru potravin”. Jaká kritéria by se však dala použít, aby to nebylo zcela nespravedlivé? Nahrazení masných výrobků by podle těchto plánů prospělo prodejům rostlinných imitací potravin živočišného původu, které jsou v mnoha případech vysoce zpracované a nabízejí mnohem šťavnatější marže jen malé hrstce firem.
Evropa není jedna homogenní náhorní plošina, potřebujeme jak zemědělce pěstující plodiny, tak chovatele hospodářských zvířat.
Dalším argumentem zastánců daně z masa je potřeba omezit živočišnou výrobu a přeorientovat se na rostlinnou produkci. Jedná se o zjednodušený a polarizovaný názor [4] o zemědělství, a proto je nebezpečný[5], a to ve více než jednom ohledu. V současné době tvoří 29 % zemědělské půdy v Evropě marginální půda, na které by bylo prakticky nemožné a z hlediska životního prostředí a klimatu extrémně nákladné pěstovat plodiny na orné půdě. Evropský kontinent není jedna homogenní plošina, jeho krajina je rozmanitá a pestrá! Evropští chovatelé hospodářských zvířat jsou hlavními aktéry při udržování pastvin a salaší, při prevenci zarůstání horské krajiny a při prevenci šíření lesních požárů v létě. Živočišná výroba je také zásadní pro udržení oběhového toku surovin v zemědělství tím, že recykluje velké množství nepoživatelné biomasy, která vzniká jako vedlejší produkt při výrobě potravin, hnojiv a energie.
Nikdy bychom neměli zapomínat, že evropští chovatelé nikdy nebyli pasivní! Den co den podnikáme kroky k přeměně našich farem. Daň z masných výrobků by všechny tyto snahy ochromila. Působila by jako tržní signál, který by jednoduše znemožnil jakékoli investice. To by ještě zhoršilo již tak kritický problém odlivu obyvatelstva z venkova a generační obnovy počínaje menšími zemědělci hospodařícími na rodinných farmách. Jak mohou hlavní vědečtí poradci Evropské komise zapomínat na taková základní ekonomická fakta, jako je toto?
Zavedení daní z masa a masných výrobků by vedlo k přesunu evropské produkce do třetích zemí
Návrh na zavedení “daně z masa” se stává ještě problematičtějším, když si uvědomíme, že chov dobytka probíhá v celosvětovém ekonomickém kontextu – na což se při podobných diskusích téměř vždy zapomíná. Taková daň by zcela jistě vedla k přesunu naší produkce do třetích zemí. Jak se nám v době, kdy se Evropa stále častěji vydává cestou bilaterálních obchodních dohod, například se zeměmi Mercosuru, podaří přimět brazilské producenty drůbeže, aby evropskou daň akceptovali? Jak se vyhneme používání levnějších masných výrobků ze zahraničí, abychom kompenzovali dopady takové daně? Když naše chovy hospodářských zvířat zaniknou, jak zajistíme dodržování našich norem a kontrolních systémů u produkce, která bude na evropském trhu?
Již bývalý komisař EU pro rozpočet Günther Oettinger odrazoval od vnitrostátních opatření na zdanění masa. V komentáři k takovému návrhu pro Tagesschau v roce 2019 pouze uvedl, že pokud by mělo maso v EU výrazně zdražit, zůstalo by ale „levné“ v sousedních zemích a ve výsledku by takový návrh byl jen “čistě symbolickou akcí”.
Daň na maso a masné výrobky by byla proti pravidlům nastaveným ve smlouvách Evropské Unie
Další zásadní skutečností, která se v této diskusi opomíjí, je, že takovou daň nelze uplatňovat na evropské úrovni, aniž by to bylo v rozporu s duchem smluv EU. Daňové pravomoci náleží vnitrostátním orgánům. Navíc článek 39 Smlouvy o fungování Evropské unie jasně uvádí, že cílem společné zemědělské politiky je zajistit dostupnost dodávek potravin a zajistit, aby se potraviny dostaly ke spotřebitelům za přiměřené ceny.
Jak bychom mohli v době, kdy se průměrná cena nákupního koše v členských státech pravidelně zvyšuje, kdy již víme, že stávající návrhy Farm to Fork povedou k dalšímu zvýšení cen, podpořit ještě i navýšení daní na všechny masné výrobky? Jak můžeme zajistit, aby vnitrostátní daně nevedly k dumpingu mezi členskými státy, což je v rozporu se samotnou myšlenkou společného trhu EU?
Ohlédneme-li se zpět, uvidíme tuto debatu jako pokračování toho, co se v posledních letech odehrávalo v Bruselu v souvislosti s Farm to Fork. Vidíme mnoho marketingových konceptů se silným příběhem, ale bez předchozího hloubkového výzkumu. Je obzvláště zklamáním, když takové tvrzení přebírá akademický vedoucí pracovník Evropské komise, který je známý svou podporou rostlinných imitací a laboratorně pěstovaných kání imitujících maso, masné výrobky, nebo mléko [6]. Odpovídá tento přístup touze po depolarizaci přístupů v zemědělských otázkách, kterou vyjádřila předsedkyně Evropské komise Ursula Von Der Leyenová? Domníváme se, že tomu tak není. Dovolte na závěr trefný citát: “Všechny politické ideologie, které se snažily změnit zemědělskou komunitu, selhaly, protože zemědělství nelze řídit teoriemi, řídí se realitou“.
[1] Burlacu, S., Kažemekaitytė, A., Ronzani, P. et al. Blinded by worries: Sin taxes and demand for temptation under financial worries. Theory Decis 92, 141-187 (2022). https://doi.org/10.1007/s11238-021-09820-5
[2] Scrinis, G. 2020. Ultra zpracované potraviny a ovládnutí výživy podniky – esej Gyorgyho Scrinise. BMJ. 371:m4601.
[3] https://itep.sfo2.digitaloceanspaces.com/whopays-ITEP-2018.pdf
[4] Tubb, C. a T. Seba. 2021. Rethinking food and agriculture 2020-2030: the second domestication of plants and animals, the disruption of the cow, and the collapse of industrial livestock farming (Přehodnocení potravin a zemědělství 2020-2030: druhá domestikace rostlin a zvířat, narušení chovu krav a kolaps průmyslového chovu hospodářských zvířat). Ind. Biotechnol. 17:57–72. doi:10.1089/ind.2021.29240.ctu.
[5] Rod Polkinghorne, Mohammad Koohmaraie, Collette Kaster, Declan Troy, Andrea Rosati, Challenges and opportunities for defining the role and value of meat for our global society and economy, Animal Frontiers, Volume 13, Issue 2, April 2023, Pages 75-81, https://doi.org/10.1093/af/vfad002.
[6] https://www.theguardian.com/environment/2023/aug/18/gigantic-power-of-meat-industry-blocking-green-alternatives-study-finds